Očistec

Celý svět se na mě vykašlal a sama samotinká jsem vlakem jela do Oder a že je to docela dálka. Proto se moje radost dala krájet, když jsem na cestě potkala Jirku (viz záznam „S ČD za sportem“). Po pár hodinách jsme společně dorazili do Heřmánek, odkud se ještě jelo kousek na kole do zázemí závodu. Počasí nám opravdu nepřálo a jestli mi v Liberci byla zima, tak taky se mi dělaly rampouchy na vlasech.
Před závodem jsem se sice projela, ale stejně, když jsem stála na startu, klepaly se mi půlky zimou. Začínalo mi docházet, že mě nečeká zrovna procházka růžovým sadem. Přitom Oderská mlýnice má takovou pěknou trať, kdyby bylo hezky, člověk by si užil fakt moc fajnovej závod. Jenže bohužel. Foukal studený vítr, do toho občas sprchlo, teda občas, poslední kilometry pršelo neustále. Už jsem byla slušně promrzlá, když začalo kolo vypovídat službu, konkrétně brzdy a přehazovačka. Zásadní chyba však byla, že jsem jela v krátkých rukavicích. Pomalu jsem se začínala se svými prsty loučit. Už jsem toho měla plný zuby, doslova, páč bahno nebylo jen v zubech, ale snad i v uších. Těšila jsem se do cíle jak nikdy.
Konečně jsem se dočkala, po 4 hodinách a 24 minutách.
Padalo ze mě bahno, převlékla jsem se do suchého a za chvilku jsem byla zase jako čuně. Neustále pršelo a mě čekala cesta k zastávce vlaku. Na mytí kol byly neskutečný fronty, kdybych čekala, tak by mi vlak ujel. Tak jsem tedy vyrazila na špinavém kole. Bláto z něj samozřejmě cákala všude.
Na zastávce už čekal Jirka. Měla jsem štěstí, že tam byl a nabídl se, že mi kolo umyje. Stejně tak se hodila studna, která stála kousek od zastávky. Potom, co mi druhý průvodčí řekl o mém již umytém kole, že je špinavé, došlo mi, jakou jsem měla kliku. Mohla jsem klidně zůstat někde na nádraží se špinavým kolem a nevím, co bych dělala. Ale dostala jsem se v pořádku domů a tímto bych chtěla Jirkovi poděkovat:)
Sice Odry zocelily moje tělo i ducha, ale příště může být klidně hezky.

Rodinný výlet:)

Děti seděli už dva týdny zase ve školních lavicích, když jsem se s maminkou vydala směr Liberec. Užívala jsem si komfort vlastního auta, které na mě bude čekat v cíli a nebudu se muset honit na vlak. Sportovní areál ve Vesci nás přivítal pár stupni nad nulou. No jo, možná trochu přeháním, ale mě byla neskutečná kosa. Naštěstí při Ještěd Tour Kooperativy není o zahřátí nouze.
Zhledem k velké účasti závodníků jsme se sotva poskládali na start a startovalo se ve dvou vlnách. Samozřejmě jsem byla v té druhé, ale přesto jsem se dočkala a už jsem byla na trati. Brzy přišel první kopec, pak druhý, třetí..prostě se jelo pořád do kopce. Jsem snad jela celý závod na malý převodník. Zahřála jsem se tedy kvalitně:)
Mamka si mezitím dala dvacet a pak mě šla vyhlížet do cíle, kde chudák mrzla hodinu. Jsem se trošku opozdila no8-)
Když to shrnu, tak se mi na Ještědu líbilo, bylo tam krásně a navíc jsem snad poprvé při závodě nespadla. Bohužel už teď vím, že letos Ještěd vynechám, páč budu zase jezdit na ségřině barbie kole v Chorvatsku:)

Mrtvý bod

Znáte takový ten stav, kdy stále jezdíte na zkoušky a ty vám přitom vůbec neubývají. Ne? Tak to se máte8-)

S ČD za sportem

Jeseník byl první závod, na který jsem se vydala vlakem. Budík mi zazvonil opravdu brzy ráno, ale já před závody stejně moc nespím, tak to bylo jedno. Myslím, že mi vlak jel kolem půl šesté z Kolína, kam jsem dojela ještě za tmy na kole. To jsem po příjezdu naložila do úschovy a sebe posadila do nejbližšího kupéčka. Měla jsem před sebou dvouhodinovou cestu do Zábřehu na Moravě a samozřejmě jsem oči nezamhouřila. Ale za to jsem viděla parádní východ slunce a cesta nakonec docela utekla.
V Jeseníku jsem nebyla jediná, kdo vystupoval z vlaku s kolem, tak se stačilo těchto lidí držet a dorazila jsem do zázemí závodu. To bylo nečekaně blízko nádraží, což jsem velmi ocenila. První zádrhel nastal, když jsem zjistila, že si mám dojít k prezentaci do budovy. Neměla jsem na kolo zámek a nechtělo se mi ho tam nechávat jen tak. A v té chvíli jsem se seznámila s Jirkou. Kdybych tenkrát věděla, jakou roli ještě sehraje v mém závodnickém životě:) Každopádně v Jeseníku jsme si vypomohli oba. Já pohlídala kola a on došel k prezentaci, poté se naše cesty rozdělily.
Nějak jsem se už nemohla dočkat startu. Pamatuji si, že jsem na start čekala 2 hodiny a ne zrovna v teple. Vážně jsem byla ráda, když už jsem byla na trati Priessnitzovy šedesátky. Štěstí bylo, že mi nikdo předem neřekl, jaké maso mě čeká. Na sjezdech jsem si zase pěkně zanadávala a na konci jednoho jsem sebou dokonce řízla na zem. Pár vteřin jsem počkala, než přejde ta palčivá bolest a pokračovala otřesená dál. Navíc 60-ti kilometrovou trať jsem jela jen tenkrát na tandemu, tak mi to přišlo víc než nekonečné. Od poslední občerstvovačky jsem už jen dodělávala a v cíli málem umřela štěstím, že tam jsem.
Hodila jsem kolo do bezpečnostní zóny, došla se převléknout, napápnout a mohla jsem zase na vlak. Tam už čekal Jirka, se svým kolem politým ionťákem. Taky jsem radši na Spešla vylila trochu sladkého moku, i když byl docela čistí. Jenže, co se zdá čisté mě, nezdá se většinou průvodčímu. Náhodou se to tentokrát obešlo bez řečí a já si užívala cestu domů, nebylo vůbec špatné mít společnost. O tu jsem však v Zábřehu přišla a sama jsem pak hodinu čekala na nádru na vlak do Kolína. Naštěstí je tam hala pěkná, nová a hlavně bezpečná. To až příjezd vlaku přinesl nemilé překvapení. Už předem hlásili, ať si sedáme jen do zadní části vlaku, z důvodu naší bezpečnosti. No jo, zase jeli ty, radši nebudu sprostá, prostě „fanoušci“. Taková ta ostuda fotbalu. Jinak to prostě nevidím. Tak jsem podala kolo do úschovy, která byla samozřejmě v přední části vlaku a cupitala do zadní. Fakt zážitek poslouchat dvě hodiny ty …..Co vám budu povídat, už jsem se viděla doma. A když jsem se konečně dočkala, svalila jsem se do křesla, ucucávala regener a přemýšlela o svém duševním zdraví:-D

Stručně Karlovarský AM bikemaraton

Tak jsem se vrátila vyhřátá a opálená z Chorvatska a týden na to už jsem klepala kosu ve Varech. Natáhla jsem proto dlouhý rukáv a vydala se na start. Ocitla jsem se ve Varech podruhé v životě a přesto jsem neměla čas se pokochat. Sotva jsem stihla jít udělat potřebu do okrasných keřů, páč jsem dlouho sbírala odvahu. Jenže přede mnou tam bylo tolik závodníků, že jsem se nakonec rozhoupala. No a hned mi bylo líp.
A už bylo odstartováno. Jelo se mi překvapivě dobře, co šlo vyšlapat, vyšlapala jsem. Měla jsem ze sebe radost. Nějak si ani nemůžu vybavit žádný pád. Ale určitě byl. Myslím, že první bezpádový závod byl až Ještěd. Ale třeba se mýlím. Asi dvakrát mi spadnul řetěz a posledních pár kilometrů jsem jela s jedním klukem od pořadatelů, pěkně mě hecoval a hlásil profil trati. Hodnej:) I přesto jsem se nevešla do 4 hodin, ale jen o pár minut. Takže jsem celkově z Varů měla dobrý pocit, až na mírnou slabost, která mě postihla cestou zpět.
Tak zase za rok. Doufám, že na mě tentokrát zbude i hrníček s logem závodu, ne jako minule:-p

Do Chrudimi s úsměvem

Rubena Manitou Železné hory, závod, na který jsem se těšila. Profil vypadal docela slušně a navíc Chrudim není nijak daleko, proto jsem měla s mamkou domluveno, že mě tam ráno hodí autem. Tak jsem zase jednou mohla spát ve své posteli. Jenže nevím, čím to bylo, ale nemohla jsem usnout. Všechny ovečky jsem už měla spočtené a uložené v ohradě a pořád nic:-P Usnula jsem teprve hodinu před zazvoněním budíku.
Pěkně nevrlá jsem ráno nasoukala kolo do auta a jelo se. Jenže jsem to s tím soukáním přehnala a vyrvala z tacháče drát. Sakra! Už jsem začínala mít pocit, že jestli dnešní závod přežiju, bude to zázrak. A to jsem měla za pár dní jet do Chorvatska, tak se mi neustále vracela slova ségry, ať se mi hlavně nic nestane.
Nevyspalá a bez tacháče jsem se postavila na start. Jela jsem krátkou trať, na kterou se vydal i hojný počet závodníků. Trať se neuvěřitelným způsobem ucpala, dokonce jsme nemalou chvíli stáli ve frontě. Strhující závodní tempo:-D Ale jak na něj člověk rád vzpomínal, když začaly bahenní lázně společně s žárem slunce. Tohle je fakt blbá kombinace. Když se projdete bahnem, hned zaschne. Ještě teď vidím, jak jsem na každé občerstvovačce šaškovala s klacíkem a snažila se z treter a nášlapů bahno dostat, aby aspoň trochu sloužily. No, alespoň mě to nutilo slézat z kola co nejmíň. Dokonce jsem se odvážila jet skrz velkou kaluž, jenže jsem brzy poznala, že to nebyl zase tak dobrý nápad. V kaluži mi to pěkně podjelo a už jsem se koupala. Smůla byla, že jsem nespadla do měkkého, ale na kořen. Vyšla jsem z toho s odřeným loktem a s poznámkou od závodníka, který shodou okolností hned vedle opravoval defekt. Vzala jsem to jako poklonu a jela jsem dál.
Brzy jsem získala společnost. Hned bylo člověku líp, když si měl s kým pokecat8-) Nevím, zda si dobře pamatuju slečny jméno, ale důležité je, že byla moc fajn. Navíc jsme brzy zjistily, že studujeme na stejné katedře. Fajn odpolední dýchánek a že jsem teda pěkně funěla:-D
Pár kilometrů před koncem jsem toho měla už plné zuby. A byla jsem vážně moc ráda, že se v cíli dala objet ta strašná dřevěná potvora. Vysvětlím. Myslím tím dřevěnou rampu, takový most či jak to nazvat...no, tak možná nevysvětlím:-p Prostě hrůza, na které se pár lidí vysekalo a proto to nakonec uzavřeli. Raněných je mi líto, ale zároveň jsem jim vděčná, páč já bych to nepřekonala. Nevím, co bych dělala. Tentokrát to vyšlo, jenže příští rok tam nejspíš ta obluda zase bude, takže mám pár měsíců na to, abych sehnala dobré kalhoty, páč se možná strachy…radši nic:-D

Každý správný závodník má na noze převodník

Author 50 Bezděz, převýšení 465m..tak to by šlo. Už ani nevím, kde jsem na tenhle závod narazila, asi náhodně na netu, ale po přečtení propozic jsem se bez dlouhého přemýšlení rozhodla přihlásit. Řekla jsem si, že nemusím stále jezdit jen závody, ze kterých mám naděláno v kalhotách:-D A tak jsem se začala těšit.
V pátek 20.6. odpoledne proběhl tradiční přesun k babičce do Prahy. Ta mě uvítala o to víc, když viděla, že s sebou vedu kolo a tudíž nehrozí jízda na tandemu. Nadšení ji přešlo, když jsme kolo sotva nacpaly do bytu:-p
V sobotu ráno jsem se měla dostavit na stanici metra Rajská zahrada, proto jsem se rozhodla sjet na kole z Ďáblic na Vysočanskou a pak pokračovat metrem. Snad poprvé v životě jsem jela v Praze na kole. Vzala jsem to v podstatě po chodníku, později jsem se dozvěděla, že by se to zrovna nemělo. No, pokuta se nekonala, ani mi nikdo nevynadal, snažila jsem se jet tak, abych nikoho neohrožovala, ani neobtěžovala. Sama jsem se cítila na chodníku bezpečněji a navíc si radši počkám na přechodu než s auty na semaforu.
Přesto na jeden prosecký přechod jen tak nezapomenu. Nějak jsem se tam nezvládla trefit správně na nášlap. Vzala jsem nohou převodník. Nestalo se mi to poprvé, tak jsem se nad tím moc nepozastavila. Až když jsem byla v metru, zdálo se mi, že na mě lidé nějak moc koukají. Ve chvíli, kdy jsem shlédla k noze, došlo mi, proč tomu tak je. Měla jsem na lýtku tři ranky, ze kterých stékaly potůčky krve. Bohužel jsem s tím v metru stejně nemohla nic nadělat. Docela se to dalo, přitížilo se mi až když mi jeden z cestujících začal chválit vlasy, tahat ze mě číslo a zvát mě na večeři. Štěstí, že jsem jela tak málo stanic a i když vystoupil také na Rajské zahradě, prostě jsem mu utekla8-)
Letmo mi byla ošetřena ranka a mohla jsem na start. Lidé dobří nekecali, Bezděz je opravdu placka. Rovinka od startu skoro až do cíle. To mně, dívce z polabské nížiny, velmi vyhovovalo:) Krásně to jelo. Občas trochu zpomaloval písek, ale hlavně, že jsem v něm nesletěla. Neustále jsem se předjížděla s třemi závodnicemi. Předjeli mě, pak já je, pak zas ony mě a nakonec mě to přestalo bavit, naštvala jsem se, šlápla a ujela jim8-) Ke konci závodu byl trochu kopec, slezla jsem, vytlačila ho a jé, už byl vidět cíl. Tak jsem si řekla, že bych měla naskočit a jet. Jenže jsem se nezacvakla a už jsem ležela na zemi. No, to bych chtěla trochu moc, závod, kde bych nespadla:-D Tak jsem snad aspoň trošku pobavila diváky.
Při závodě to dost prášilo, tak to potom v zázemí vypadalo trochu jako v indiánské osadě. Přestože jsem byla špinavá, tak se dostavil pocit spokojenosti, dokonce i s výsledkem a to se stává opravdu málokdy:-D Pokud to půjde, tak si příští rok Bezděz 50 opět odjedu:)